Studoval na VŠUP v Praze v ateliéru Josefa Wagnera (1945-52). Od roku 1959 byl členem skupiny TRASA, od roku 1987 zakládající člen NOVÉ SKUPINY a od r. 1991 členem UMĚLECKÉ BESEDY. Od roku 1952 žil se svojí první manželkou, význačnou českou sochařkou Evou Kmentovou. V současné době žije s druhou manželkou Marií střídavě v Praze a v Litomyšli. Syn Jasan Zoubek se v poslední době stává výraznou postavou mladého českého sochařství.

Zážitek z cesty do Řecka v roce 1958 Olbrama Zoubka provždy poznamenal vztahem k antice s vědomím ušlechtilého poslání umění, ideálu lidskosti a stále se opakujících osudových témat.

Výtvarný názor si ovšem od počátku formoval poznáním díla klasiků moderního sochařství. Setkání s dílem Alberta Giacomettiho v Paříži upevnilo jeho názor, že nastoupená cesta je ta správná. Vyvinul osobní styl integrálního figuralismu, jehož smysl vyjádřil lakonickým: “dělám lidi, na které myslím”. Na konci 60. let se jeho tvorba dostala do blízkosti nové figurace, k níž měl zároveň vztah kritický, neboť figuraci chápe jako kontinuitní, od paleolitu po současnost. Záleží mu na sdělnosti a na přímém kontaktu s divákem. V roce 1969 na výstavě Socha a město vystavil skupinu postav na náměstí mezi chodce.

Dlouhá léta pracoval jako restaurátor na litomyšlském zámku.

Jeho dílo je nejen početné, ale má i velké rozpětí, od komorních plastik, volných i reliéfních, k monumentálním. Rád spolupracoval s architekty, je autorem četných realizací v interiéru i exteriéru – mimo jiné sochařského portrétu Jana Palacha nebo hrobky rodiny Havlových. Jeho oblíbenými materiály byly osinkocement, olovo a cín, zvýrazněné působivosti dosahuje polychromováním a zlacením.

Uskutečnil několik desítek výstav v Čechách a v zahraničí, mimo jiné v Krakově, Vídni, Essenu, Kielu, Frankfurtu nad Mohanem, Berlíně a Paříži.